Tweet

 Přiznávám se, přestávám to chápat. Pokud používám nějakého operátora a jsem s ním nespokojen natolik, že tu frustraci ventiluji denodenně na sociálních sítích, ta nějak nevidím řešení v tom, že u takového operátora zůstávám. Platí to pro jakéhokoliv operátora, byť to u nějaký ten rok vypadá, že nejvíce nenáviděným českým operátorem je Vodafone. A přesto stále ti samí lidí na Twitteru či Facebooku zveřejňují stále ty samé stížnosti a postesky na stále stejné nedostatky. Není to nějaká forma zvláštního masochismu? Co jim brání, aby od konkrétního operátora šli k jinému?

A co jim vlastně brání v tom, začít si stěžovat někde jinde než na sociálních sítích? Proč nedávat jednu stížnost za druhou, proč si nestěžovat ČTÚ, proč nepsat jasně a adresně vedení společnosti, proč nedávat jasné příklady chyb do novin, hlavně i s patřičnou dokumentací? Protože je snazší se tvářit jako hrdinný stěžovatel a na Twitteru nadávat, že se nemohli dovolat na zákaznickou linku?

Přiznávám se. Celé to přestávám chápat. Na počátku, prvních pár měsíc, to bylo takové vcelku pochopitelné. Prostě si ulevit, popovídat s dalšími. A doufat, že se to jednoho dne třeba vyřeší. Ale pokud někdo konkrétní má stále stejné problémy rok, rok a půl? Masochismus? Nevěří, že by snad další z operátorů byl lepší?

A tak se zcela vážně ptám. Proč zůstáváte? Stěžovali jste si jinak, než pláčem a nadávkami na sociálních sítích? 

Tweet